Osobní zamyšlení..

                                         O závislostech a jejich léčení  

Každý z nás je na "něčem" závislý a nemusí to hned znamenat nemoc z pohledu medicíny (tj. stav, kdy nám závislost znemožňuje běžně fungovat v životě a plnit své každodenní aktivity). Závislost je zjednodušeně řečeno kompenzací (nahrazením) některé silně nenaplněné potřeby - např. lásky, bezpečí, sebepotvrzení a přijetí, ale také klidu a dalších mnoha psychických, fyziologických i duchovních kvalit důležitých pro harmonický rozvoj naší osobnosti jinou kvalitou, ve své podstatě však psychologicky a fyziologicky obdobnou.

Způsob, kterým přijímáme a nahrazujeme nedostatek některé základní potřeby závisí na typu osobnosti, období ve kterém nedostatek vznikl a vnějších životních podmínkách. To, že v našem vývoji tyto specifické nedostatky vůbec vznikly, můžeme přisuzovat i kulturním podmínkám doby, rodové zátěži a způsobům života předků, ale i něčemu, čemu někteří říkají karma. Pro každého člověka je tedy typická určitá individuální kvalita, specifický nedostatek (v důsledku kterého vzniká požadavek), který ho odlišuje od ostatních, ale který je současně také v některých obecných parametrech společný všem. Proto své závislosti některé skupiny lidí sdílí a rozumí si v nich. Proto je psychologická práce se závislostí (na závislostech) v něčem víceméně podobná, ale v něčem specificky individuální.

Od dětství jsme závislí na tom, co nám dává jistotu přežití. Tyto potřeby naplňují rodiče. A pokud některou z těchto základních potřeb dítě nemá uspokojenu, postrádá ji celý život a hledá si její náhradní naplnění. V dospívání a dospělosti jsme pak závislí na přijetí a lásce toho druhého, jídle, kráse, uvolnění, spirituálních zážitcích, také návykových látkách, penězích, úspěchu atd.. Jsme tzv. na něco ujetí. Abychom chronickou kompenzaci překonali, musíme najít příčinu a tu v nějaké formě přímé kontroly a transformativního prožitku naplnit. Způsobů práce je mnoho a často se musí kombinovat a doplňovat (od kognitivně behaviorálních, až po hlubinně prožitkové a transcendentní). Důležité je však vytrvat a nenechat se odradit krátkodobým neúspěchem.

                                                                                                                                  D.V. 12.12.2014

 

Cesta k sebepoznání a terapeutické práci

Touha po poznání života a lidské psýché je mi vlastní. Sebepoznání je jedna z důležitých cest k jejímu objevování.

Sebepoznání je také součást terapeutického vzdělání a práce. Autentický terapeut, vědomý si sám sebe - svých vlastních traumat a slabostí, ale i kvalit a reálných schopností, může být "zrcadlem", které umožní citlivým a srozumitelným způsobem nahlédnout do životních dějů a prožitků klienta. 

Cílem terapeutické práce je, aby se klient v bezpečném prostředí a empatickém vztahu s terapeutem mohl uvolnit ze svého napětí, a tak léčil svá dávná i současná zranění. Klient získává porozumění svému životu, nachází způsoby jak se znovu cítit vyrovnaně. Vědomý terapeut dodává klientovi důvěru v sebe, v terapeutický proces jako takový a tím i v léčbu sebe sama.

Lze předpokládat, že naše přirozená potřeba harmonie a celistvosti přináší do života nepříjemné pocity a témata, které s nenaplněnou celistvostí (tj. seberealizací, smysluplným naplněním života) souvisí. Tyto potřeby, které jsou často skryté a zapomenuté chtějí být rozpoznány a naplněny. Mluví k nám skrze pocity nepohody, psychické bolesti, nebo nemoci. Často se jedná o naše nenaplněné potřeby lásky a bezpečí, potřebu někam patřit,.... V našich vztazích a způsobu života se pak tyto nevědomé a nenaplněné potřeby zviditelňují a trápí nás, chtějí být uspokojeny. 

Naše napětí a nespokojenost je tak vlastně pouze ukazatalem směru, kterým se na životní cestě vydat, abychom došli ke spokojenému naplnění.

                                                                                           D.V.

 

Ženy po čtyřicítce

O ženách po, nebo kolem čtyřicítky, které se stanou ještě matkami, najdou si  nového partnera/ku, začnou studovat, nebo se intenzivně věnují kariéře či sportu se hanlivě říká, že nechtějí, nebo se bojí zestárnout. Z mého pohledu jde jen o část pravdy….ta mnohem podstatnější je, že takovéto ženy se cítí být plné života a uvědomují si, že ještě mohou rozdávat nejen „ další život “, ale také své kvality a nasbírané zkušenosti, že mohou být ještě krásné a prospěšné, že jsou schopny dávat a prožívat, seberealizovat svůj nenaplněný potenciál. Ze svých sil se těší a chtějí si je užít. Mají jich tolik, že jimi nechtějí plýtvat na stereotypní a někdy nezajímavé činnosti ve stávající pozici doma či v zaměstnání, ve společnosti. Chtějí víc. Proto žíjí plně, jsou kreativní, krásné, vnímavé a ohleduplné ke svému okolí a otevřené ke svým dosud nenaplněným představám a potřebám.…..přejme si, ať jsme takové v padesáti, šedesáti ..a možná i déle.

                                                                                                                                       D.V.

                                                                                                                                                                                    

Jak z(a)pracovat negativní emoce do našeho života

Není to jednoduché, protože každý člověk má vzhledem ke své osobnosti a také naučeným obranným strategiím jiný přístup k vyrovnání se s negativními emocemi. Někdo je prožívá a truchlí o samotě, jiný je jde zapít, někdo si jde zaboxovat nebo zaplavat, někdo zatančit, nebo popovídat si s kamarád, někteří hledají nový partnerský vztah, nebo urputněji pracují.......  prostě hledáme jejich přeladění na emoce pozitivní, jako když přelaďujeme stanici na rádiu a to s menší či větší úspěšností.

Lidé, kteří jsou více racionálnější, mají tvrdší sebedisciplínu a seberegulaci, tzv. hroší kůži - těm to přeladění jde mnohem lépe, respektive emoce se jich tolik nedotýkají a neovlivňují jejich chování. Někteří jsou ale citlivější a proto emocemi mnohem ovlivnitelnější. Těm pak vyhovuje vyjádřit se v barvách a obrazech, ve slovech či v melodiích písní, kreativním tanci, nebo jakékoli tvořivé činnosti. Například umělci své povolání používají do určité míry i jako psychoterapii. 

Je nutné, abychom své "JÁ" a tím i své emoce akceptovali ať jsou jakékoli. Určitá citová nevyrovnanost je nedílnou složkou naší osobnosti. Negativní emoce musíme proto vědomě prožít (prodýchat a snažit se jim porozumět), pak je teprve můžeme změnit, nahradit těmi pozitivními. Naše emoce nás učí žít vyváženě. Musíme se jen naučit s nimi žít, rozumět jim a případně je včas korigovat, jako když vracíme rozvodněnou řeku do jejích břehů. Každá řeka jako taková je krásná, čím je čistší, tím je krásnější....  takové jsou i naše emoce. Pokud nás však "převálcují" a my ztratíme kontakt se svým vědomým a racionálním já, mohou být následky zničující.

Pak je vhodné vyhledat odbornou psychologickou pomoc.

Opravdovým lékem na špatnou náladu je láska v jekékoli podobě, protože právě nedostatek tohoto citu nás ubíjí.

Mezi  další možnosti zpracování negat. emocí můžeme použít např. "přerámování" je to způsob změny  negativního pohledu na ten pozitivní - příkladem je pohled na poloprázdnou skleničku: negativní pohled zní "už mám jen polovinu", pozitivní zní: "mám ještě polovinu",  nebo:  "mám se příšerně, nemám na nic náladu"  x  "když mám takovouhle náladu nic nemusím a mohu odpočívat".....

                                                                                                                                                            D.V.

 

                                                                                                                                                                                           

TOPlist Seo servis