Osobní zamyšlení..

Moje cesta....byla a je dlouhá,

nezastavila ji ani současná koronavirová situace. Stále "pracuji" a objevuji co je v člověku hodnotné i nedokonalé, pevné i nejisté, laskavé i kruté. Hledám a pomáhám najít vyváženost, radost a sebeúctu. To je možné teprve tehdy, když existuje sebepřijetí.

Místo v sobě samé, kam jsem na své dosavadní cestě sebeobjevování došla, by se dalo charakterizovat takto:

POUŠTÍM TO co je a PŘIJÍMÁM to co není.

                                                                                                                                                                                  D.V.  březen 2021

Vztahy

jsou odrazem a obrazem nás samých. Proto ten, který je s námi ve vztahu (přátelském, partnerském, kolegiálním) je s námi proto, aby nám potvrdil to, co o sobě víme a upozornil na to, co o sobě zatím ještě nevíme. Naše chování ve vztazích v dospělosti primárně kopíruje naše vztahy v rodině.

Platí, že co cítíme k druhým, cítíme k sobě (je odrazem vztahu k sobě) ......

......a co cítíme k sobě, cítíme k druhým (do vztahu k druhým promítáme vztah k sobě) .

                                                                                                                                                                                  D.V. březen 2021

Láska

je stav bytí, nikoli pouze emoce. Tento stav "úplného přijetí" umožňuje člověku rozvíjet jeho nejvnitřňejší potenciály a přirozenost. Abychom mohli své schopnosti a zdroje rozvíjet, je nutné cítit pocit bezpečí, klid, zaměřenou pozornost a sounáležení, tedy kality související s láskou. V takových podmínkách ztrácíme strach a tím obranné mechanismy, které brání důvěře v sebe a naplňujícímu seberozvoji. Platí to pro výchovu dětí, ale také pro léčení pocitů méněcennosti a nenaplněnosti v dospělosti.

Pokud jsme láskou sami sobě, jsme láskou i pro ostatní.

                                                                                                                                D.V. únor 2020

 

Sobectví je vlastní každému z nás. Co s ním?

Vnímám, že sobectví vzniká v důsledku ponížení a odmítnutí naší přirozenosti, nebo se v podobě již ustálených vzorců předává individuálním působením v rodině, nebo v kolektivní rovině působením společnosti. Naše citlivost a přirozenost byla zraněna necitlivostí druhých, čistota odmítnuta a nahrazena falešnou skořápkou domnělé síly, blahobytu a moci. Utvořilo se Ego, struktura vzorců, které mají tento umělý a falešný svět spokojenosti chránit a dále posilovat.

„Ego“ je jako bojovník, který destruktivně válčí ve vlastních řadách. Na tělesné úrovni se projevuje  "zánětem", který autodestruktivně napadá naše buňky a škodí jim. A my jsme slepí, nevidíme skutečného původce svého smutku, své nemoci.  

Sobectví jsme si utořili na ochranu našich zranění, své citlivosti, díky strukturám ega. Toto zraněné lidství v nás se chce uzdravit a posílá vzkazy do našeho vědomí skrze hmotné formy myšlení, pocitů  a fyzických bolestí. 

Nad sobectvím vládne ještě krutost, tedy násilné potlačení přirozenosti, které vede k ukájení se bolestí na úrovni sebe či druhých.

Kdy už sami sobě porozumíme? Kdy už uzdravíme to dobré a čisté v nás? 

Jediná forma úzdravy přichází skrze vědomé pochopení principů a vzorců ega, které ho udržují. Jejich postupným nahrazením láskou k sobě, může přirozené a čisté lidství v nás znovu zazářit a žít, posilovat se sdílením a uzdravovat svět.   

 

                                                                                 D.V. / 8.2.2020

 

 

Moudrost "Knihy života" v životě každého z nás    

Každý z nás má v sobě ukrytou moudrost. Tato moudrost pramení z nasbíraných zkušeností nejen v našem individuálním životě, který právě teď žijeme, ale také ze života našich předků, ať již biologicky blízkých, nebo geneticky vzdálených. Zkušenosti z historie lidstva byla individuálně přetransformována do individuálních životů a tím individuálně zažívaných zkušeností, které si předáváme genetickým kódem, sdíleným verbálním projevem, ale také pocitově, prožitým fyzickým kontaktem či energeticky a duchovně.

"Moudrost" je výsledkem přijetí naší "reality", tedy prožitků souvisejících s naším životem, s tím jak sami sebe vnímáme. Každý prožívaný okamžik se vpisuje do naší Knihy života, do našeho podvědomí. Je potřeba si uvědomit, že stejně jako neexistuje světlo bez tmy, neexistuje dobro bez zla. Proto v každém příjemném je obsaženo i nepříjemné, v dokonalém obsaženo nedokonalé. Tato dualita vede k dynamice a dynamika k vývoji. Vývoj je principem života. Tím vzniká celistvost, skutečná podstata našeho bytí. Stejné principy platí i pro každého z nás, pro náš osobní vývoj, pro naši psyché.

Každý v sobě neseme určitou "zvrácenost", tedy dobro převrácené ve zlo. Individuální prožitek bolesti z nepřijetí, odmítnutí a utlačování osobní přirozenosti a svobody (tedy nedostatek prožívané lásky) vede, díky obranným mechanismům našeho ega, k utváření vnitřních démonů, zla. Jedná se o zášť, závist, mocenské tendence, sobeckost a necitlivost, ale i nepřiměřenou citlivost, jakou je zvýšená míra strachu, úzkosti, smutku, pocitu viny a sebedestrukce ...... tedy nějaká forma zažívané negace, krerá nám bere radost, oslabuje naše tělo a zbavuje nás lásky a úcty k sobě samým. Ale stejně jako "přízraky, bubáci a další negativní entity" nepřežijí na denním světle, tak ani tyto naše temné stránky duše nepřežijí pod přímým pohledem nás samých do svého nitra. Rozpoznat je a vynést je na povrch, zaintegrovat je do vědomí, znamená přijmout sebe sama a stát se radostnějším. Uvědomováním si vnitřních bolestí a utrpení z toho, v co se proměnily, se trasformujeme, stáváme se vyrovnanějšími, laskavějšími a pravdivějšími. Slabost se stává silou a síla slabostí, zlo se mění v dobro. Dochází k vnitřní dynamice a rozvoji v celistvou, harmonickou bytost. 

Získaná zkušenost se stává moudrostí, která je vepsána v naší individuální "Knize života" a tím i knize Života nás všech.       

                                                                                                                           D.V. leden 2020

 

                               

 

 

 

                                                        O závislostech a jejich léčení  

Každý z nás je na "něčem" závislý a nemusí to hned znamenat nemoc z pohledu medicíny (tj. stav, kdy nám závislost znemožňuje běžně fungovat v životě a plnit své každodenní aktivity). Závislost je zjednodušeně řečeno kompenzací (nahrazením) některé silně nenaplněné potřeby - např. lásky, bezpečí, sebepotvrzení a přijetí, ale také klidu a dalších mnoha psychických, fyziologických i duchovních kvalit důležitých pro harmonický rozvoj naší osobnosti jinou kvalitou, ve své podstatě však psychologicky a fyziologicky obdobnou.

Způsob, kterým přijímáme a nahrazujeme nedostatek některé základní potřeby závisí na typu osobnosti, období ve kterém nedostatek vznikl a vnějších životních podmínkách. To, že v našem vývoji tyto specifické nedostatky vůbec vznikly, můžeme přisuzovat i kulturním podmínkám doby, rodové zátěži a způsobům života předků, ale i něčemu, čemu někteří říkají karma. Pro každého člověka je tedy typická určitá individuální kvalita, specifický nedostatek (v důsledku kterého vzniká požadavek), který ho odlišuje od ostatních, ale který je současně také v některých obecných parametrech společný všem. Proto své závislosti některé skupiny lidí sdílí a rozumí si v nich. Proto je psychologická práce se závislostí (na závislostech) v něčem víceméně podobná, ale v něčem specificky individuální.

Od dětství jsme závislí na tom, co nám dává jistotu přežití. Tyto potřeby naplňují rodiče. A pokud některou z těchto základních potřeb dítě nemá uspokojenu, postrádá ji celý život a hledá si její náhradní naplnění. V dospívání a dospělosti jsme pak závislí na přijetí a lásce toho druhého, jídle, kráse, uvolnění, spirituálních zážitcích, také návykových látkách, penězích, úspěchu atd.. Jsme tzv. na něco ujetí. Abychom chronickou kompenzaci překonali, musíme najít příčinu a tu v nějaké formě přímé kontroly a transformativního prožitku naplnit. Způsobů práce je mnoho a často se musí kombinovat a doplňovat (od kognitivně behaviorálních, až po hlubinně prožitkové a transcendentní). Důležité je však vytrvat a nenechat se odradit krátkodobým neúspěchem.

                                                                                                                                  D.V. 12.12.2014

 

Cesta k sebepoznání a terapeutické práci

Touha po poznání života a lidské psýché je mi vlastní. Sebepoznání je jedna z důležitých cest k jejímu objevování.

Sebepoznání je také součást terapeutického vzdělání a práce. Autentický terapeut, vědomý si sám sebe - svých vlastních traumat a slabostí, ale i kvalit a reálných schopností, může být "zrcadlem", které umožní citlivým a srozumitelným způsobem nahlédnout do životních dějů a prožitků klienta. 

Cílem terapeutické práce je, aby se klient v bezpečném prostředí a empatickém vztahu s terapeutem mohl uvolnit ze svého napětí, a tak léčil svá dávná i současná zranění. Klient získává porozumění svému životu, nachází způsoby jak se znovu cítit vyrovnaně. Vědomý terapeut dodává klientovi důvěru v sebe, v terapeutický proces jako takový a tím i v léčbu sebe sama.

Lze předpokládat, že naše přirozená potřeba harmonie a celistvosti přináší do života nepříjemné pocity a témata, které s nenaplněnou celistvostí (tj. seberealizací, smysluplným naplněním života) souvisí. Tyto potřeby, které jsou často skryté a zapomenuté chtějí být rozpoznány a naplněny. Mluví k nám skrze pocity nepohody, psychické bolesti, nebo nemoci. Často se jedná o naše nenaplněné potřeby lásky a bezpečí, potřebu někam patřit,.... V našich vztazích a způsobu života se pak tyto nevědomé a nenaplněné potřeby zviditelňují a trápí nás, chtějí být uspokojeny. 

Naše napětí a nespokojenost je tak vlastně pouze ukazatalem směru, kterým se na životní cestě vydat, abychom došli ke spokojenému naplnění.

                                                                                           D.V.

 

Ženy po čtyřicítce

O ženách po, nebo kolem čtyřicítky, které se stanou ještě matkami, najdou si  nového partnera/ku, začnou studovat, nebo se intenzivně věnují kariéře či sportu se hanlivě říká, že nechtějí, nebo se bojí zestárnout. Z mého pohledu jde jen o část pravdy….ta mnohem podstatnější je, že takovéto ženy se cítí být plné života a uvědomují si, že ještě mohou rozdávat nejen „ další život “, ale také své kvality a nasbírané zkušenosti, že mohou být ještě krásné a prospěšné, že jsou schopny dávat a prožívat, seberealizovat svůj nenaplněný potenciál. Ze svých sil se těší a chtějí si je užít. Mají jich tolik, že jimi nechtějí plýtvat na stereotypní a někdy nezajímavé činnosti ve stávající pozici doma či v zaměstnání, ve společnosti. Chtějí víc. Proto žíjí plně, jsou kreativní, krásné, vnímavé a ohleduplné ke svému okolí a otevřené ke svým dosud nenaplněným představám a potřebám.…..přejme si, ať jsme takové v padesáti, šedesáti ..a možná i déle.

                                                                                                                                       D.V.

                                                                                                                                                                                    

Jak z(a)pracovat negativní emoce do našeho života

Není to jednoduché, protože každý člověk má vzhledem ke své osobnosti a také naučeným obranným strategiím jiný přístup k vyrovnání se s negativními emocemi. Někdo je prožívá a truchlí o samotě, jiný je jde zapít, někdo si jde zaboxovat nebo zaplavat, někdo zatančit, nebo popovídat si s kamarád, někteří hledají nový partnerský vztah, nebo urputněji pracují.......  prostě hledáme jejich přeladění na emoce pozitivní, jako když přelaďujeme stanici na rádiu a to s menší či větší úspěšností.

Lidé, kteří jsou více racionálnější, mají tvrdší sebedisciplínu a seberegulaci, tzv. hroší kůži - těm to přeladění jde mnohem lépe, respektive emoce se jich tolik nedotýkají a neovlivňují jejich chování. Někteří jsou ale citlivější a proto emocemi mnohem ovlivnitelnější. Těm pak vyhovuje vyjádřit se v barvách a obrazech, ve slovech či v melodiích písní, kreativním tanci, nebo jakékoli tvořivé činnosti. Například umělci své povolání používají do určité míry i jako psychoterapii. 

Je nutné, abychom své "JÁ" a tím i své emoce akceptovali ať jsou jakékoli. Určitá citová nevyrovnanost je nedílnou složkou naší osobnosti. Negativní emoce musíme proto vědomě prožít (prodýchat a snažit se jim porozumět), pak je teprve můžeme změnit, nahradit těmi pozitivními. Naše emoce nás učí žít vyváženě. Musíme se jen naučit s nimi žít, rozumět jim a případně je včas korigovat, jako když vracíme rozvodněnou řeku do jejích břehů. Každá řeka jako taková je krásná, čím je čistší, tím je krásnější....  takové jsou i naše emoce. Pokud nás však "převálcují" a my ztratíme kontakt se svým vědomým a racionálním já, mohou být následky zničující.

Pak je vhodné vyhledat odbornou psychologickou pomoc.

Opravdovým lékem na špatnou náladu je láska v jekékoli podobě, protože právě nedostatek tohoto citu nás ubíjí.

Mezi  další možnosti zpracování negat. emocí můžeme použít např. "přerámování" je to způsob změny  negativního pohledu na ten pozitivní - příkladem je pohled na poloprázdnou skleničku: negativní pohled zní "už mám jen polovinu", pozitivní zní: "mám ještě polovinu",  nebo:  "mám se příšerně, nemám na nic náladu"  x  "když mám takovouhle náladu nic nemusím a mohu odpočívat".....

                                                                                                                                                            D.V.

 

                                                                                                                                                                                           

TOPlist Seo servis